Tlak na ceny je tak velký, že dostává přednost méně kvalitní, zato levnější produkce z ciziny

Datum: 27.10.2017 10:00:53 | Autor: Dana Večeřová | Rubrika: Články

Horkým tématem jak v odborných, tak v mediálních diskusích se opět stává potravinová soběstačnost České republiky. Potravinářská komora ČR již mnohokrát upozorňovala na to, že naše soběstačnost v základních potravinách neustále klesá a mnohdy se dostává pod kritickou hranici 50 procent. O možnostech řešení tohoto stavu, ale i o kvalitě českých potravin jsme hovořili s prezidentem Potravinářské komory ČR, Ing. Miroslavem Tomanem, CSc.

Vezměme si jako příklad mléko a mléčné výrobky. Je i zde situace tak kritická, když jsme například v produkci mléka plně soběstační?

Bohužel, konkrétně u mléka a mléčných výrobků je situace rok od roku horší. Zatímco v roce 2003 jsme konzumovali z dovozu 13,5 % mléka a mléčných výrobků, v roce 2007 to bylo 37,3 % a v současné době konzumujeme již 45,6 % mléka a mléčných výrobků z dovozu. To je z pohledu mlékárenské ekonomiky zcela nezdravý poměr, pokud se tedy nechceme srovnávat se Slovenskem, kde z dovozu konzumují dokonce přes 60 %. Pro upřesnění, za standardní je považován podíl dovozu maximálně do 1/3 spotřeby tak, jak je to běžné například v západoevropských zemích s ohledem na běžnou výměnu sortimentu na intrakomunitárním trhu.

U vepřového masa soběstačnost již čtvrtým rokem klesá stále hlouběji pod 50 procent

Pokud se ale zaměříme na jednotlivé skupiny mléčných výrobků, pak zcela tragický je fakt, že z dovozu zkonzumujeme 51,0 % sýrů a tvarohů a dokonce téměř 53 % másla. To jsou vzhledem k současné situaci na trhu opravdu hrozivá čísla. O výrazné roli řetězců, které tomuto stavu přispívají, snad ani není třeba hovořit.

Pokud jde o jiné komodity, tam je situace obdobná nebo přece jenom jsme jako stát v produkci některé komodity plně soběstační?

Určitě jsme zcela soběstační v produkci hovězího masa, cukru, obilovin nebo třeba piva. U jiných komodit je ale situace velmi obdobná. U vepřového masa se zvyšují dovozy, soběstačnost již čtvrtým rokem klesá stále hlouběji pod 50 % a v loňském roce dosáhla již 46 %. Stejně je na tom drůbeží maso, kde v loňském roce klesla na rozdíl od vepřového masa i domácí produkce, a to o téměř 7000 tun, zatímco dovoz se zvýšil o 4000 tun.

Co se týká ovoce, jeho průměrná spotřeba se u nás v poslední době pohybuje kolem 80 kg na osobu ročně a jde většinou o ovoce mírného pásma,

jehož každý obyvatel ČR v průměru sní necelých 50 kg za rok. U této komodity soběstačnost činí kolem 70 procent. Výrazně horší je pak soběstačnost u zeleniny, která je při průměrné osobní spotřebě kolem 85 kg zeleniny za rok na úrovni 41 %.

Vzhledem k vývoji dodavatelsko-odběratelských vztahů ovšem zůstává otázkou, že i kdybychom byli v ovoci a zelenině plně soběstační, zda bychom česká jablka, českou cibuli, českou mrkev nebo české švestky skutečně nacházeli na pultech supermarketů. Tlak na nákupní ceny ovoce a zeleniny je totiž tak velký, že mnohdy dostává přednost méně kvalitní, zato výrazně levnější ovoce a zelenina z Polska, Itálie, Rakouska, Německa…

Někdo ale může namítnout, že přece i naši výrobci vyvážejí svoji produkci, takže je vlastně vše v pořádku…

V pořádku to určitě už při pohledu na saldo agrárního zahraničního obchodu, které je trvale záporné, tedy mnohem více se dováží, než se vyváží z republiky, není. Nicméně vývozy jsou zpravidla realizovány právě z toho důvodu, že díky panujícím dodavatelsko-odběratelským vztahům a upřednostňování méně kvalitnější, zato levnější zahraniční produkce nebo výrobků z mateřských zemí supermarketů, nemohou zpravidla čeští výrobci svoje výrobky na domácím trhu uplatnit. Přitom primárním cílem domácích potravinářských výrobků by měl být tuzemský trh, kde by se mělo umísťovat minimálně 80 % jejich produkce, což je v současné době o 20 %, ale u některých komodit i o 60 % než je realita na pultech. To se týká zejména mléka a mléčných výrobků, masa a drůbeže a výrobků z nich, ovoce, zeleniny nebo vajec.

Jenže, co je tedy vlastně příčinou tak rapidně klesající soběstačnosti České republiky u řady, dříve zde naprosto běžně produkovaných, komodit?

Těch důvodů je samozřejmě několik. Ačkoliv o tom mluvíme již pěknou řádku let, stále si nejsme schopni ochránit trh před dovozem nekvalitních potravin nebo potravin za predátorské ceny. Pak se ale jen těžko můžeme divit, že nám rostou dovozy a klesá soběstačnost.

Již mnohokrát jsme jako Potravinářská komora ČR upozorňovali, že je potřeba se proti takovýmto dovozů vymezit, nicméně jedinou odpovědí jsou různá cenová šetření, která nakonec poskytují zcela nerelevantní výsledky, takže zahraniční potraviny pochybné kvality za ještě pochybnější cenu mají do supermarketů na našem území dveře dokořán.

A pokud jde o kvalitu, vzpomeňte si, prosím, že při zjištění technické soli v polských potravinách bylo jakékoliv omezení či dokonce pouhá kontrola polských dovozů na evropské úrovni zcela neřešitelná a situace byla záměrně bagatelizovaná, protože technická sůl přece není takový problém.

Ovšem ve chvíli, kdy se objeví salmonela v brazilském drůbežím mase nebo vejce kontaminovaná fipronilem, pak je najednou možné nejen omezení dovozů, ale i kontrola veškeré produkce před uvedením do oběhu. Zřejmě proto, že jsou v tomto případě postiženy i státy EU-15 a jejich občané, což samozřejmě vyvolá v Bruselu paniku. Pokud se ovšem děje něco v nových členských státech, pak to patrně není hodno bruselského zřetele.

Má tato situace vůbec nějaké řešení? A na co by se měli spotřebitelé při samotném nákupu orientovat?

Znovu v souvislosti s bezpečností, ale i kvalitou potravin apeluji na to, že nemůžeme ovlivnit zacházení ani kontrolu produkce potravin ve třetích zemích, ale jak se v poslední době ukazuje, ani v zemích EU, a proto je i z těchto bezpečnostních důvodů mnohem lepší a prozíravější orientovat se na produkty české, které jsou pod přísnou kontrolou obou dozorových orgánů – SZPI i SVS.

A samozřejmě důslednou ochranou a možná i nestandardními opatřeními si chránit vlastní trh. Stát musí chránit naše producenty a spotřebitele nejen před nekvalitními potravinami viz Brazílie, Polsko a další, ale také nastavit shodné podmínky pro obchod a obchodní přirážky v obchodních řetězcích.

Potravinářská komora ČR se samozřejmě snaží také sama řešit tento neutěšený stav v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Pominu-li zákon o významné tržní síle, jehož funkčnost a prospěšnost byla opakovaně potvrzena, pak je určitě cestou i orientace obchodních řetězců na značky kvality původu, které máme v České republice. Ať už jde o značky KLASA, Regionální potravina, Český výrobek – garantováno PK ČR nebo nově Česká cechovní norma, o jejíž podpoře jsme, mohu říci úspěšně, jednali již s několika obchodními řetězci. Pokud se tedy všechny plány uskuteční, a já nemám důvod se domnívat, že by tomu tak nebylo, budou se moci spotřebitelé s kvalitními českými výrobky označenými logem Česká cechovní norma setkávat na pultech obchodů čím dál častěji.